Projev ministra Dienstbiera na konferenci připomínající 25. výročí přijetí Úmluvy o právech dítěte

Vážená paní ministryně, vážení páni ministři,
vážené dámy, vážení pánové,
je mi ctí být tu s Vámi a spolu zahajovat dnešní konferenci připomínající přijetí Úmluvy o právech dítěte. Jistě se mnou budete souhlasit, že v oblasti práv dětí by se těžko hledal den, který by byl významnější.

Jak před chvílí uvedla paní ministryně práce a sociálních věcí, za dobu následujících takřka 24 let se pro děti v České republice změnilo mnohé k lepšímu. Nemůžeme ale vše automaticky připisovat pouze samotné Úmluvě či Výboru OSN pro práva dítěte, jehož doporučení odstartovala vytvoření Národní strategie ochrany práv dětí Právo na dětství. Nebylo by totiž spravedlivé nezmínit z mezinárodních orgánů také Evropský soud pro lidská práva, který svou judikaturou zejm. k čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech významně napomáhá naplňování Úmluvy o právech dítěte v praxi. Přímo ve vztahu k České republice lze vzpomenout na rozsudek ve věci Wallová a Walla z roku 2006, z něhož jasně plyne, že nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek nemohou být samy o sobě důvodem umístění dítěte do ústavní výchovy. Dalšími důležitými rozsudky jsou pak také Havelka a ostatní proti České republice z roku 2007, kde Soud konstatoval, že děti odebírané z rodiny by měly být s ohledem na svůj věk a vyspělost slyšeny soudem, či Macready proti České republice z roku 2010 týkající se styku dítěte s otcem v průběhu nepřiměřené dlouhého návratového řízení. Nelze také neuvést zřejmě nejslavnější rozsudek - D. H. a ostatní proti České republice z roku 2007, kde bylo shledána nepřímá diskriminace romských žáků ve vzdělávání. Bohužel k napravení tohoto stavu je přes dílčí pokroky třeba ještě mnohé učinit. Z aktuálních rozsudků bych chtěl zmínit případ T. proti České republice z července letošního roku, kde Soud shledal porušení práva otce a dcery na rodinný život kvůli nedostatečné soudní kontrole činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči, kam byla dcera umístěna, a chybějící úpravě vzájemného styku.

Jak jistě uslyšíme v následujících příspěvcích, jsou i další oblasti, v nichž u nás přes veškerou snahu přetrvávají nedostatky. Shrnutí situace v oblasti práv dětí můžete mimo jiné nalézt v každoroční Zprávě o stavu lidských práv v České republice, kterou předkládám vládě. Nebudu Vám z ní však dnes předčítat a zaměřím se na dvě konkrétní témata, která považuji za nadmíru aktuální.

Prvním z nich je otázka vytvoření nezávislého mechanismu kontroly dětských práv, tzv. dětského ombudsmana. Cílem snahy o zřízení postu ochránce dětských práv je, aby existoval úřad, který bude prosazovat naplňování Úmluvy o právech dítěte tím, že bude hájit zájmy dětí a bude ovlivňovat tvorbu státních politik tak, aby brala větší ohled na práva dětí. Aby ochránce dětských práv mohl hájit zájmy dětí, musí tyto zájmy znát a musí znát i názory dětí. Jako „mluvčí“ dětí může zároveň jejich přání a potřeby zpřístupnit veřejnosti. Integrální součástí práce ochránce je také zvyšování povědomí o právech dětí mezi dospělými i mezi dětmi samotnými. V neposlední řadě by měl ochránce šetřit podněty dětí a dospělých občanů na zneužívání moci, nesprávné či pomalé jednání veřejné správy a dalších subjektů v případech, kdy tímto jednání dochází k porušení práv dítěte.

Již v roce 2009 byl vytvořen věcný záměr, jenž měl předcházet legislativním změnám zakotvujícím tento nový institut v zákoně o veřejném ochránci práv. Z důvodu množství zásadních připomínek, a to i ze strany tehdejšího veřejného ochránce práv Otakara Motejla, nakonec nedošlo k předložení návrhu vládě. Od té doby nedošlo k zásadnějšímu posunu.

Otázku vytvoření nezávislého monitoringu práv dětí považuji za klíčovou i proto, že může podnítit další změny českého systému ochrany práv dětí. Hodlám tedy navázat na předchozí snahy mých předchůdců a znovu vést odbornou debatu o potřebě a možnostech zřízení dětského ombudsmana v České republice. Za tímto účelem pořádám spolu s Velvyslanectvím Švédského království v Praze a pod záštitou UNICEF odborný seminář 18. listopadu 2014. V příštím roce pak plánuji v souladu s Národní strategií ochrany práv dětí a jejím akčním plánem předložit analýzu možnosti zřízení dětského ombudsmana.

Druhým tématem, které bych zde chtěl stručně zmínit, je zajištění práv dětí v rodinně-právních řízeních. Na první pohled se může jevit, že jde o téma dílčí, nicméně ve skutečnosti se dotýká čím dál více dětí v České republice. Dne 24. října 2014 schválila Rada vlády pro lidská práva podnět ve věci a doporučila, aby mimo jiné:
- v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé rozhodoval soud bez zbytečného odkladu a s největším urychlením, nejpozději do 6 měsíců od zahájení řízení,
- byl vytvořen metodický materiál pro soudce a dostatečná školení soudců k otázce zjišťování názoru dítěte s důrazem na formu přímého výslechu a vyhodnocování tohoto názoru,
- orgán sociálně-právní ochrany dětí nemohl být ustanoven opatrovníkem dítěte v soudním řízení, které bylo zahájeno na jeho návrh nebo z jeho podnětu, či
- byla rozšířena přípustnost dovolání v řízeních ve věcech rodinně-právních.
S podnětem Rady se zcela ztotožňuji a věřím, že napomůže nejen posílit práva dítěte v soudním řízení, ale i zkvalitnit a sjednotit výkon justice v rodinně-právních řízeních. Podnět předložím po mezirezortním připomínkovém řízení vládě.

Závěrem bych chtěl poděkovat těm, kteří se na uspořádání dnešní konference podíleli, a popřát nám všem, abychom společnými silami docílili toho, že všechna práva dítěte zakotvená v Úmluvě o právech dítěte u nás budou bezezbytku naplňována.

Děkuji Vám za pozornost.