MF DNES - komentář: Jak jsme zatočili s nenávistí

Nový ministr pro lidská práva Jan Chvojka oznámil zastavení projektu Hate Free, kampaně, jež zřejmě patřila k nejviditelnějším aktivitám jeho resortu. V případě lidských práv přitom nejde o skutečné ministerstvo, jen o chodbu na Úřadu vlády. Vlajková loď úřadu, která poněkud srazila vaz předchozímu ministrovi Jiřímu Dienstbierovi, dojela na potíže s financováním, neorganizovanost, chaos, amatérismus a především aroganci a pýchu svých představitelů, kteří chtěli poučovat a vychovávat druhé.

Hate Free byla od začátku trnem v oku nejen těm, proti nimž mířila – tedy xenofobům, rasistům či homofobům, ale široké frontě, která zahrnovala konzervativce, pravicově orientované liberály i tradičnější část levice. Nakonec se ukázalo, že míru nenávisti v české společnosti akce spíše zvýšila – a nejen proti týmu Hate Free či úřadu ministra pro lidská práva, ale proti neziskovému sektoru, aktivismu nebo progresivistům obecně. Jak se to mohlo stát?

Celá věc je kritizovatelná čistě z praktického hlediska. Stála desítky milionů korun.

Skutečnost, že větší část z nich pocházela nikoli z českého státního rozpočtu, ale z tzv. lichtenštejnských (norských) fondů a z EU, je dnes v očích veřejnosti spíše přítěží a další podezřelou okolností než pozitivem. Peníze byly vynaloženy na reklamní kampaně, videa, sledování sociálních sítí a výrobu růžových odznáčků.

Sporný charakter má skutečnost, že jeden z pracovníků projektu přihrával dotace sdružení, ve kterém sám působil. Kuriózní byly výstupy kampaně – od poloamatérského videa propagujícího polyamorii po product placement v nováckém seriálu Ulice (!). Mezi celebritami, jež se svěřovaly s ataky na svou osobu, chyběly oběti skutečných útoků. Zato si však nezapomněla postěžovat třeba rozhlasová moderátorka Zora Hejdová, že ji kdosi z posluchačů nazval v internetové diskusi „blbou jak pučtok“, případně David Kraus, jehož se dotklo označení za „zpěváckou kreaturu“. To je skutečně výron nebezpečné nenávisti, hraničící s vypálením synagogy.

Mimochodem, podle soudu v německém Wuppertalu je házení zápalných lahví na synagogu (stojící na místě té, jež byla vypálena během křišťálové noci) legitimním projevem názoru na zahraniční politiku státu Izrael. Naše civilizace tak řeší poznámky ve facebookových diskusích a každou drobnou narážku vnímá coby šikanu a nebezpečný útok na sebevědomí či důstojnost, ale opravdové násilí považuje za projev názoru. O tom, že se i zde uplatňuje dvojí metr, jak podle původců, tak podle cílů, nemluvě.

Ti, co hájí tvrdší postihování a sledování projevů na internetu, obvykle dodávají, že od slov nebývá daleko k činům, ale z reálných zkušeností vidíme, že pokud dojde k činům, bývají státní aparáty bezmocnější, než když vedou válku s ideozločinem.

Koncept Hate Free lze kritizovat také z teoretických pozic: má skutečně takovou agendu provozovat stát? Má stát vést kampaň za to, aby lidé byli hodní, nebo ukazovat, že mohou žít i jinak než ve formě luteránského manželství? Nemá stát zachovávat určitou názorovou a hodnotovou nevyhraněnost, aby platilo, že je tu skutečně pro všechny? Nebo mám čekat, že příští vláda najme aktivisty z opačného tábora a bude platit kampaň proti potratům, stejnopohlavním svazkům a za povinnou výuku náboženství ve školách?

Ti, co připravovali nebo podporují Hate Free, by jistě stáli první na barikádách. Ultrakonzervativní propaganda? To snad ne! Navíc za státní peníze?! Ostatně, stačí se poohlédnout, co se děje v sousedním Polsku, kde se u kormidla vystřídaly dvě podobně zaťaté party, přičemž jedna pokládala za útoky na demokracii, svobodu a civilizaci to, co se dělo za minulé, liberální vlády, a ta zas pokládá za útok na demokracii, svobodu a civilizaci to, co se děje teď za konzervativců. Přitom jen někdo jiný dělá to samé, akorát hájí jiné hodnoty.

Za sebe se domnívám, že do propagace těch či oněch hodnot a do výchovy obyvatelstva se pouštějí pouze státy totalitní.

Nelze mít v jedné vládě agenturu, jež se věnuje boji s cizí propagandou, a zároveň další agenturu, která hrdě šíří jinou, vlastní propagandu, a tvářit se přitom, že jsme racionální, demokratický a neschizofrenní stát.
Třetí rovina, v níž se Hate Free vyznamenala, je negativní PR, které přinesla vládě, zejména ČSSD a především předsedovi Bohuslavu Sobotkovi. Agenda lidských práv je totiž vnímána jako marginální a projekt Hate Free, respektive Dienstbierovo ministerské působení bylo natolik viditelné, až vytvořilo dojem, že jde o hlavní činnost vlády, která se tak nevěnuje zásadním problémům a ztrácí energii na zbytečnostech.

Míra odporu, kterou proti sobě vládní kampaň Hate Free svým konáním vyvolala, je mimořádná. S jejími dozvuky se budeme potýkat ještě roky. Každý, kdo se dnes vymezí proti rasismu nebo homofobii, se automaticky ocitá v podezření, že je vládní úředník placený z norských fondů, který se ve volném čase věnuje sociálnímu inženýrství. A především, nikdo ho nebere vážně. Stejně tak je vyloučena jakákoli debata k migraci nebo islámu, protože libovolný náznak kritického postoje okamžitě mluvčího degraduje do škatulky frustrovaného hospodského štamgasta, který má na prsou vytetovaný hákový kříž. Opravdu, nelze než poděkovat za přínos k rozvoji svobodné, tolerantní a demokratické společnosti a k otevření debaty.

Autror: Vojtěch Varyš