Vůči Rusku buďme obezřetní

Vůči politice současné ruské vlády je třeba být dostatečně obezřetný. Zároveň je třeba rozlišovat mezi Ruskem a politikou současné ruské vlády, respektive některými jejími kroky. Kulturně, historicky a geograficky je Rusko součástí Evropy a výrazně se podílelo na formování evropských dějin. V současnosti je Rusko pro řadu evropských firem lákavým trhem, zároveň více než polovina ruského exportu putuje na trhy v EU. Rusko tedy z podstaty věci zůstává pro Evropskou unii, potažmo Českou republiku, důležitým partnerem, a to jak politicky, tak ekonomicky.
Nicméně ruská anexe Krymu a přímá vojenská podpora separatistů na východě Ukrajiny výrazným způsobem nabourávají podstatu stávající bezpečnostní architektury v Evropě. Principy neporušitelnosti hranic, respektu vůči teritoriální integritě států a respektu vůči mezinárodnímu právu vůbec se otřásají v základech.
Přesto se zdráhám v případě Ruska použít pojem strach, neboť ten často bývá projevem určité slabosti či pramení z nevědomosti nebo vlastní nejistoty. Současná situace je relativně zřetelná – Rusko svým aktuálním počínáním vůči svým sousedům vážně narušilo základy bezpečnostního uspořádání po roce 1989 a to je třeba nedvojsmyslně odmítnout. Pro Českou republiku je klíčové, aby dvě hlavní organizace, o které opírá svoji prosperitu a bezpečnost – EU a NATO –, byly v tomto duchu jednotné. V reakci na ruskou agresi přijalo NATO sérii opatření na podporu východního křídla aliance. Evropská unie se rozhodla zavést vůči Rusku ekonomické sankce.
Vedle zpochybnění základních principů evropské bezpečnosti lze však hovořit i o nevyužitých příležitostech. Před anexí Krymu se stále ještě diskutovalo Partnerství pro modernizaci. Tento projekt měl být výrazem společné snahy EU a Ruska poskytnout této zemi tolik potřebný impulz pro úspěšnou modernizaci především v technické a ekonomické sféře, kde viděla svou hospodářskou příležitost i Česká republika. Zároveň se vyjednávalo o nové rámcové strategické dohodě o partnerství, která měla zastřešit vzájemné vztahy EU a Ruska. Byl to shodou okolností současný prezident Putin, kdo na počátku nového milénia hovořil o tom, že by Rusko mohlo vstoupit do NATO a EU.
Nelze proto zavírat oči před postupem ruské vlády, ale ani propadat přehnané panice. Pro Rusko, stejně jako pro Evropskou unii, a tedy i pro Českou republiku, by bylo daleko prospěšnější prohlubovat kooperativní vztahy.
S Ruskem je žádoucí usilovat o pragmatický vztah v oblasti obchodní a ekonomické výměny, ale i občanské společnosti. To ale stejně tak dobře platí o Rusku a jeho politice vůči evropským partnerům. Naše vzájemná provázanost je totiž značná a dlouhodobě naše státy přímo předurčuje k těsným vztahům.
Není pravda, jak můžeme občas slyšet z některých politických kruhů v Moskvě, že Západ chce Rusko ponižovat. Naopak, je ve výsostném zájmu Evropy mít stabilní, prosperující a předvídatelné Rusko. Už kvůli globální bezpečnosti a společnému boji s terorismem.
Avšak zlepšení vztahů a využití nabízeného potenciálu pro spolupráci záleží teď především na ruské vládě a na tom, zdali bude připravena respektovat mezinárodní právo a nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu svých sousedů.
Dalším klíčovým předpokladem zůstává naplnění minských dohod. Do doby, než se tak stane, je namístě obezřetnost a společně s našimi partnery v EU a NATO je třeba všechny agresivní projevy současné ruské politiky důrazně odmítnout. Ruská anexe Krymu a přímá vojenská podpora separatistů na východě Ukrajiny výrazným způsobem nabourávají podstatu stávající bezpečnostní architektury v Evropě.

Předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka, Hospodářské noviny, 2. dubna 2015, str. 6