Solidarita zemí NATO v době krize

V nezkrácené verzi přinášíme článek českého premiéra Bohuslava Sobotky, který před blížícím se summitem NATO vyšel v časopise Foreign Policy.
Když někdejší český prezident Václav Havel v roce 1997 obdržel nabídku, aby Česká republika přistoupila k Severoatlantické alianci, prohlásil ve svém projevu, že Aliance neskýtá pouze záruku bezpečnosti. Řekl, že členství v NATO je především příležitostí podílet se na spoluodpovědnosti za mír na evropském kontinentu a přispívat k obraně těch hodnot, které Aliance chrání.
Krize na Ukrajině znamenala pro Evropu skutečnou změnu situace. Anexe Krymu provedená Ruskem v první třetině tohoto roku a následné propuknutí bojů v zemi, jež se do té doby zdála být stabilním evropským státem, otřásly základy, na nichž Evropa stála. Stačilo několik dní a základní principy evropské bezpečnosti dostaly na frak. Byla porušena zásada neporušitelnosti hranic zakotvená v helsinském závěrečném aktu – dohodě z roku 1975 mezi evropskými zeměmi, Spojenými státy a Kanadou o respektování svrchovanosti a zdržení se použití síly. Stejně tak bylo porušeno budapešťské memorandum – smlouva z roku 1994 garantující ukrajinskou svrchovanost a územní celistvost.
Sestřelení letadla malajsijských aerolinií 17. července vyvolalo v evropských hlavních městech další šok. Ozbrojený konflikt hned za našimi humny nám důrazně připomenul naši spoluodpovědnost. Uvědomili jsme si, že bezpečnost v Evropě není samozřejmá. Zmíněný výrok Václava Havla o NATO potvrzuje svoji pravdivost. Události na Ukrajině podtrhly nezastupitelnou roli transatlantického partnerství pro zajištění míru a stability v Evropě. Anexe Krymu Ruskem a propuknuvší ozbrojené střety podnítily v Evropě intenzivní veřejnou debatu o záležitostech obrany, jež normálně stojí na okraji zájmu širší veřejnosti.

Plíživý pocit nebezpečí Česká republika byla, je a vždy bude aktivním a plnohodnotným členem NATO. Aliance pro nás vždy symbolizovala jak „návrat do Evropy“, tak i transatlantické pouto, jež považujeme za základ naší bezpečnostní politiky. Při vstupu České republiky do NATO jsme Alianci chápali především jako obrannou organizaci, která pomůže naší zemi zajistit stabilitu a územní celistvost. Členství v NATO mělo obrovský dopad na transformaci našich ozbrojených sil. Cílem bylo vytvořit malou, moderní a mobilní armádu a dosáhnout náležité míry interoperability s novými spojenci a partnery. Pro Českou republiku bylo důležité, že také naši sousedi usilovali o členství. Tato koordinace a společné úsilí byly stimulem pro stabilitu a spolupráci v regionu. V současnosti je střední Evropa pevně ukotvena v severoatlantické bezpečnostní a obranné architektuře. Avšak boje, které na Ukrajině propukly patnáct let po přistoupení České republiky k NATO, jsou pro Alianci jakožto organizaci kolektivní obrany závažnou zkouškou. Plíživý pocit nebezpečí nevěstí pro svobodu a mír v celé Evropě nic dobrého.
NATO reagovalo na současnou krizi okamžitě adekvátními kroky. Spojenci prokázali vysokou míru jednoty a soudržnosti, Aliance přijala určitá protiopatření, například přemístila stíhačky do pobaltských zemí, vyslala průzkumné letouny AWACS, aby monitorovaly ukrajinské hranice, a vede pravidelná jednání za účelem lepší koordinace diplomatického úsilí.
NATO jakožto organizace kolektivní obrany je ideálním prostředkem ke zmírnění legitimních obav zemí od Baltského po Černé moře. Znovu se ukazuje, jak důležité je, že Aliance klade velký důraz na solidaritu mezi spojenci, základní stránku její důvěryhodnosti. Nejdůležitější je, že aniž by situace eskalovala, Aliance podniká nezbytná opatření, aby uklidnila ty členské státy NATO, které se domnívají, že bymohla být ohrožena jejich bezpečnost. Pokud jde o dlouhodobější opatření, měli bychom například více provádět společná cvičení, posílit společné plánování pro případ nečekaných situací a zintenzivnit námořní a vzdušné hlídky.

Výhody, ale také povinnosti Důležité však je, že členové NATO chápou, že bezpečnostní záruky Aliance mají dvě stránky: přinášejí nejen výhody v podobě posílené bezpečnosti, ale také povinnosti. Platí to úplně pro všechny členské státy.
Tuto skutečnost jsme si ještě nikdy neuvědomovali tak opravdově jako nyní, když jsme minulý měsíc ztratili v Afghánistánu pět vojáků. Naši vojáci riskují své životy každý den na misích NATO ve světě. Získali si úctu svých kolegů z NATO a vybudovali si skvělou pověst. Od vstupu České republiky do NATO jsme se zapojili do řady operací k řešení krizových situací mimo naše území. Na těchto operacích – od Balkánu až po Afghánistán – čeští vojáci plnili celou řadu úkolů, včetně postkonfliktní rekonstrukce, výcviku místních ozbrojených sil a poskytování humanitární pomoci.
Ve světě, v rámci svých možností, sehrává Česká republika konstruktivní roli navzdory tomu, že její vojenský rozpočet se léta pomalu snižoval. Až do loňského roku jen lehce překračoval jedno procento HDP. V nedávné minulosti nebyl pro mnohé evropské země rozpočet na obranu prioritou. Největší škodu v tomto ohledu asi napáchala vleklá hospodářská krize, jež přinutila vlády nasměrovat skromné prostředky do jiných oblastí. Netýká se to jen České republiky, neboť výdaje na obranu osekala většina členů NATO a veřejnost takřka ztratila zájem o otázky obrany.
Současná česká vláda je připravena začít zvyšovat výdaje na obranu i v této nelehké ekonomické situaci. Aby Česká republika budovala moderní ozbrojené síly a zrušila předchozí škrty v oblasti obrany, měl by se její vojenský rozpočet postupně zvyšovat až na 1,4 procenta HDP v roce 2020.

Bezpečnost není zadarmo 12. března 2014, v den 15. výročí členství České republiky v NATO, předsedové vládních i opozičních stran podepsali deklaraci předsedů politických stran k zajištění obrany ČR. Dokument vyzývá, aby se zajištění obrany stalo prioritou a byly dány k dispozici prostředky k financování rozpočtu na obranu.
Avšak jednání o společných deklaracích a výdajích na obranu tváří v tvář nedávné smrti pěti českých vojáků se najednou nejeví jako zas tak zásadní. Náš závazek totiž nelze poměřovat pouze velikostí rozpočtu na obranu, nýbrž nejvyšší cenou, kterou opravdoví spojenci obětují za společnou věc – lidskými životy.
Vzhledem ke znepokojivému vývoji v naší blízkosti je zřejmé, že potřebujeme serióznější a dlouhodobější přístup k bezpečnosti. Pokud jde o NATO – a to se týká zvláště evropských členů – měli bychom mít na paměti starou pravdu: bezpečnost není zadarmo. Všichni musíme být připraveni nést svůj díl odpovědnosti.

Komentář Bohuslava Sobotky, Lidové noviny, 21.08.2014, str. 11