Projev premiéra Petra Fialy na pietním aktu k výročí okupace Československa 21. srpna

Premiér Petr Fiala se ve středu 21. srpna 2024 zúčastnil pietního aktu u budovy Českého rozhlasu, který se konal u příležitosti 56. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Předseda vlády zde vystoupil s projevem.

Vážený pane prezidente, paní předsedkyně, pane předsedo, pane primátore, pane generální řediteli, vážení ústavní činitelé, excelence, vážení spoluobčané,

dnes si připomínáme události, které před 56 lety násilně ukončily takzvané Pražské jaro.

Pražské jaro bylo výjimečným obdobím naděje, která strhla a plně ovládala celou společnost. Lidé tehdy po letech totality toužili po něčem naprosto přirozeném – po právním státě, svobodné veřejné diskusi, po důstojnějším občanském životě.

Tyto naděje však nebylo možné naplnit úplně, protože vládnoucí moc, Komunistická strana Československa, se nikdy nehodlala vzdát svého mocenského monopolu. Politika zůstávala v rukou úzké skupiny vyvolených, odehrávala se (řečeno s Pavlem Tigridem) „za oponou“. Ale reformní komunisté byli ochotni tuto oponu trochu povytáhnout, jenže lidem to nestačilo a logicky „žádali, aby ta opona byla rozhrnuta naplno“.

Rostoucí sebevědomí československé společnosti pozorně a nervózně sledoval Sovětský svaz. Sovětský svaz chápal Československo jako svůj výsostný prostor a byl odhodlán zmařit všechno, co by mohlo oslabit jeho kontrolu nad východní Evropou. A to se také stalo.

Moskva učinila přítrž československým pokusům o „socialismus s lidskou tváří“. V noci na 21. srpna 1968 lidi probudily zvuky tankových pásů a všechny jejich naděje ze dne na den vyhasly.

Nemálo stoupenců reforem v řadách KSČ si teprve v tu chvíli naplno uvědomilo, že stojí v čele republiky, která je státem vlastně jen naoko. Státem, který si sice směl ponechat vlastní vládu, hymnu a vlajku, ale státem, který o sobě fakticky  nerozhoduje.

Právě Rozhlas v tomto klíčovém okamžiku sehrál nezastupitelnou roli a proto jsme dnes také tady. Rozhlas byl hlavním zdrojem informací, lidé na něj spoléhali a plně mu důvěřovali. Lidé si tiskli na ucho rozhlasové přijímače, aby se dozvěděli pravdivé nejnovější zprávy.

První nezkreslené informace o okupaci proudily právě odsud. Díky nim se tu 21. srpna ráno utvořila spontánní demonstrace, která vyústila v boj o Rozhlas. Necenzurované vysílání vydrželo ještě několik dní – jak díky statečnosti zaměstnanců tady na Vinohradské třídě, tak s pomocí jejich kolegů v regionálních studiích.

Spolu s mnoha sabotážemi a demonstracemi odporu se působení Československého rozhlasu stalo jedním z nejsilnějších symbolů skutečného cítění velké většiny našeho národa.

V těchto detailech se Moskva přepočítala. Spoléhala se na to, že je veřejnost rozdělena a že velká část lidí bude vojáky vítat. Namísto toho se setkali s hrdými a odhodlanými občany, kteří si uvědomovali a jasně okupantům ukazovali svou morální převahu.

Bohužel, Moskva měla dost síly na to, aby si prosadila svou. Nechala v Československu svoje vojáky. Byli jsme okupovanou zemí. Svěřila moc nejtvrdším komunistům, kteří zemi na 20 let uzavřeli před svobodným světem. Veřejný prostor ovládla přetvářka a rezignace. Odešly do zahraničí tisíce vzdělaných a úspěšných lidí.

Pražské jaro, události let 1968 a 1969 i následná normalizace by pro nás měly zůstat poučením, jak cenná je lidská svoboda, jak cenná je otevřená společnost, jak důležitá je skutečná politická pluralita a jak zásadní je naše ukotvení v západním světě.

Tyto události nám připomínají, že svoboda je nedělitelná. Nemůže fungovat s výhradami, podmínkami, s poznámkami pod čarou.

Svoboda je věc, která je lidem přirozená. Není však samozřejmá. Každá generace si ji musí zasloužit. Tím, jakými hodnotami měříme svůj život, jakým příkladem jdeme ostatním, zda máme dost odvahy to bránit.

Mysleme na to. Rok 1968 není jen heslo z učebnic, ale hořké, živé a dodnes naléhavé memento, co to fakticky znamená převzít odpovědnost za svůj stát. Nezapomínejme na to.

Děkuji vám.

Petr Fiala, předseda vlády