Projev předsedy vlády Petra Fialy v Poslanecké sněmovně k vládnímu návrhu důchodové reformy

Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Česká republika se zařadila mezi vyspělé západní demokracie. To znamená, že společnost bohatne, spolu s tím stoupá kvalita života, stoupá kvalita našeho zdravotnictví, a to všechno se odráží také v tom, jak se u nás prodlužuje průměrná délka života.

S těmito pozitivními trendy, a to jsou všechno pozitivní trendy, však nevyhnutelně přicházejí i určité nevýhody, které vyspělý svět má. To je, že naše společnost stárne, že se snižuje porodnost a že v dohledné době zcela logicky bude klesat podíl lidí v ekonomicky aktivním věku. Tedy těch lidí, kteří svou prací přispívají na život všech ostatních, ať už těch mladších, nebo těch starších. Tak tomu je, dámy a pánové, všude ve světě, všechny země světa, které procházely nebo prošly podobným obdobím rozvoje, na to musely reagovat. A nedá se tomu vyhnout.

Ukažme si teď na konkrétních číslech, co to znamená pro Českou republiku, co to znamená pro Českou republiku v horizontu čtvrt století, v horizontu příštích dvaceti let, tedy do doby, než půjdou do penze dnešní čtyřicátníci. Podíl lidí v důchodovém věku, kterých je dnes asi pětina, do roku 2050 vzroste na třetinu. To znamená, že ještě před čtvrt stoletím na důchod pro jednoho penzistu se skládalo pět, mluvím obrazně, pět ekonomicky aktivních lidí, dnes je to něco přes tři a za dalších 25 let to už budou pouze dva lidé na jednoho člověka v penzi.

Toto stárnutí společnosti, tento vývoj vytváří enormní tlak na náš sociální systém, jehož kondice už přitom dnes vzhledem k rozpočtovým možnostem není nejlepší. Penze, a to je potřeba si také uvědomit, jsou už dnes největším výdajem státu a penze pokrývají skoro třetinu, skoro třetinu veřejných výdajů. Musím to zopakovat. Prakticky každá třetí koruna, kterou má stát k dispozici, jde na důchody. A zbytek musíme potom rozdělit na ostatní sektory tak, abychom si zachovali funkční zdravotnictví, školství, abychom mohli financovat stavbu silnic, investovat do ostatních potřebných oblastí.

Výdaje na důchody vloni představovaly více než 685 miliard korun, což byla o 17 procent vyšší částka než předešlý rok. O 17 procent vyšší částka. Příjmy přitom vyrostly o pouhých osm procent. Proto také náš průběžný důchodový systém končí s deficitem ve výši desítek miliard korun ročně. Kdybychom nic neudělali, tak by schodek důchodového pojištění kolem roku 2050 dosáhl pěti procent HDP české ekonomiky. Pěti procent HDP české ekonomiky, což je v dnešních cenách asi 350 miliard korun. A to je, dámy a pánové, prognóza, bohužel, prognóza velmi realistická, prognóza, která by nás měla všechny znepokojovat. Nejsou na to potřeba žádné složité analýzy. Každý tady vidí, že to prostě nevychází a že to nevychází tak silně, že my musíme něco změnit, abychom si s touto situací poradili.

Dámy a pánové, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vy se teď možná divíte, proč začínám takto zeširoka a proč tu opakuji fakta, která musejí, musejí být každému na první pohled jasná. Ale bohužel to tak není. Řada lidí na důležitých místech tato významná a zároveň naprosto jednoznačná fakta v minulosti ignorovala. Mohli pomoci, ale neudělali to. A dokonce ještě teď hrají jakousi podivnou hru s lidmi a snaží se je přesvědčit, že pro Českou republiku platí nějaké jiné obecné zákonitosti, než je tomu ve zbytku světa. Že prostě na nepříjemné věci nemusíme myslet, peníze na důchody odněkud někam přesuneme nebo prostě je někde vyčarujeme a všichni budou spokojeni. Ale tak to není.

Kdyby například v roce 2016 vláda Bohuslava Sobotky bez náhrady a bez jakéhokoliv nového řešení nezrušila druhý důchodový pilíř, byli bychom dnes jinde. V dalším volebním období pak vláda Andreje Babiše sice zřídila důchodovou komisi, ale přesto k žádnému řešení nakonec nedokázala dospět a nepředstavila žádné podstatné změny.

A možná se budete divit tomu, co teď řeknu, ale já to v jistém smyslu chápu. Zasahovat do důchodového systému je vždy nepopulární a je to nepopulární i tehdy, kdy výhody pro občany převažují nad nevýhodami. Ale je to nevýhodné, protože vždycky se něco změní, vždy bude mít někdo pocit, že o něco přišel, a ani jedna z předcházejících vlád neměla dost odvahy tuto výzvu přijmout a něco s tím systémem udělat navzdory těm faktům, která všichni známe. Naše vláda tu odvahu má a uvědomujeme si, jak zásadní zátěž představuje neudržitelný penzijní systém pro naši zemi, a proto jeho proměnu, jeho změnu od začátku řadíme mezi to nejdůležitější, co se chystáme a co musíme stihnout.

Na důchodové reformě jsme pracovali tak, aby společně s dalšími reformami výrazně zlepšila fungování našeho státu a zefektivnila, zefektivnila jeho hospodaření, učinila ho udržitelným. Je to vlastně další podstatný díl skládačky, reformní skládačky, a na ten díl navazují další díly, jako je třeba snižování schodku veřejných financí, a tedy zajištění zdravějšího hospodaření vládních institucí, které se už začalo projevovat, nebo také třeba revize systému sociálních dávek, které budou od příštího roku výrazně efektivnější.

Ve všech těchto reformních krocích klademe zvláštní důraz na to, aby naše sociální politika byla rozumná, aby byla citlivá, přehledná, aby změny nedopadly na současné penzisty ani na občany, kteří se teď blíží důchodovému věku. A tato důležitá podmínka, kterou jsme veřejně slíbili a kterou držíme, platí i v aktuálně představované reformě. Změny, které reforma přináší, se nejvíce týkají mladších ročníků, které mají dost času, nejvíc času se na všechno připravit. Lidí, kteří jsou narozeni v roce 1965 a starších, se ta reforma nedotkne vůbec.

Mohu také připomenout to, co tu při těchto příležitostech opakuji pravidelně: Důchody samozřejmě dál navyšujeme. I v budoucnosti budou plně valorizovány o aktuální inflaci, i když jsme museli upravit ten výpočet tak, aby dostatečně podpořil i seniory s nižšími důchody, a hlavně abychom všechny penzisty, všechny penzisty uchránili před rizikem kolapsu sociálního systému. A mohu tady klidně zopakovat i to, že za vlády naší koalice rostly důchody nejrychleji v historii. Současný průměrný důchod po lednových valorizacích dosáhl 20 700 korun měsíčně.

Dámy a pánové, to, proč je reforma penzí jedním z nejdůležitějších úkolů pro budoucnost České republiky, jsem tu už podrobně vysvětloval přesně před rokem. Bylo to na schůzi k návrhu novely zákona o důchodovém pojištění. Ta, jak si všichni pamatujeme, zaváděla první dílčí změny v důchodovém systému, zejména změnu pravidel pro využívání předčasných důchodů. A dnes jsme tu proto, abychom diskutovali a hlasovali o opatřeních, která představují hlavní část důchodové reformy a představují tu podstatnou část, tu podstatnou změnu, kterou jsme přinesli a kterou musíme ještě v tomto volebním období stihnout.

Opatření ale budou nabývat účinnosti postupně. Ta opatření, která schválíme, nabudou účinnosti postupně v horizontu příštích tří let. A to je tak mimo jiné proto, abychom občany dobře připravili na zásadnější změny, abychom stačili také dostatečně otestovat informační systémy, aby ta reforma byla skutečně dobře připravená a také aby začala dobře fungovat, byla dobře implementována do praxe.

Hlavním cílem vládní důchodové reformy je zajistit udržitelnost důchodového systému. Zajistit jeho udržitelnost tak, aby fungoval i pro další generace. Tato udržitelnost a předvídatelnost nemá zásadní význam pro ty, kteří teď jdou do penze nebo mají nárok na starobní důchod nebo už v penzi jsou, ale má zásadní význam pro dnešní třicátníky a čtyřicátníky, kteří díky této změně získají jistotu důstojné penze.

A to rozhodně není málo. Je to jistota, kterou by jinak určitě neměli. A to je také důležité. Jinak, pokud bychom tuto změnu, tuto reformu neudělali, by jistotu důstojné penze dnešní mladší generace neměly.

Musíme zajistit, aby systém důchodového pojištění nezkolaboval. Pokud by se to stalo, museli bychom se velmi složitě rozhodovat, co stát udělá: Zda nebude vyplácet důchody, nebo přestane investovat, anebo, což je zdánlivě méně bolestná věc, ale ona je velmi bolestná – zda se třeba extrémně nezadluží. A to všechno, dámy a pánové, tato dilemata do budoucna musíme odvrátit.

Já vím, že pro řadu z vás je zadlužení něco, s čím se dokážete smířit, ale já to vidím jinak. Rostoucí dluh znamená větší závislost. Větší závislost na zahraničních věřitelích, zvyšující se splátky úroků, ale taky stále se zmenšující manévrovací prostor při investicích do důležitých oblastí. A dluhová spirála, do které bychom se dostali vzhledem k obrovským požadavkům sociálního systému, pokud bychom neudělali potřebné změny, tato dluhová spirála by byla fatální.

Musíme si tedy uvědomit, že otázka důchodové reformy není jenom otázkou sociální politiky, ale je otázkou celkové stability a prosperity naší země. Pokud chceme našim dětem zanechat nejen funkční důchodový systém, ale i stabilní, prosperující a konkurenceschopný stát, tak musíme jednat. A my takový stát našim dětem zanechat chceme.

Když se toho budeme bát a neuděláme nic, tak velmi rychle pocítíme, jak nám chybí peníze, které bychom měli investovat do zdravotnictví, do vzdělání, do budování infrastruktury. Každá koruna navíc, která bude vydána tímto směrem, bude někde chybět. A to vůbec nemluvím o možných důsledcích pro společenskou atmosféru, o trhlinách v mezigenerační solidaritě, které by takové krize v budoucnosti nepochybně podnítily.

To všechno jsou scénáře – a doufám, že se mnou v této věci souhlasíte všichni – to všechno jsou scénáře, které si nemůžeme dovolit.

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, v další části svého vystoupení se chci věnovat velmi stručně několika základním principům, na kterých jsme naši reformu postavili a díky nimž dosáhneme těch efektů, těch výsledků, o kterých jsem tady teď mluvil. Budu velmi stručný, protože podrobněji tyto věci představí pan vicepremiér, ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Tady ty základní principy.

První a možná nejdůležitější princip je, že věk odchodu do důchodu bude vždy předvídatelný, takže s ním lidé i celý ten systém budou moci spolehlivě pracovat. Reforma, jak víte, navazuje okamžik odchodu do důchodu na průměrnou délku života v Česku. Odchod do důchodu se tedy bude velmi pomalu posouvat tak, aby lidé, a to je důležité, důležitý parametr, aby lidé v důchodu strávili průměrně 21,5 roku života, tedy obdobnou dobu, jakou tráví v penzi nyní. Tempo toho zvyšování také není nějak dynamické, nepřekročí dva měsíce ročně. Dnešní padesátníci tedy odejdou do penze o několik měsíců později a kolem roku 2050 podle těch předpokladů, které jsou, se bude do penze odcházet mezi 67. a 68. rokem, tedy pokud budou pokračovat stávající trendy týkající se zdraví, týkající se naděje na dožití.

Není to žádný sociální experiment, není to nic, co by tu někdo vymyslel, nemělo to nikde obdoby. Podobný systém už funguje v řadě evropských zemí, jako jsou třeba Nizozemsko, Estonsko nebo Finsko.

To byl první princip. Druhý důležitý princip je podpora rodin. Reforma zavádí rodinný vyměřovací základ a tento rodinný vyměřovací základ bude mít velký význam hlavně pro matky s nižšími příjmy. Rodičům, kteří strávili čas na rodičovské dovolené, se tato doba rodičovské dovolené započítá stejně, jako kdyby v té době vydělávali průměrnou mzdu, což se pozitivně odrazí na výši důchodu. Ten současný výpočet nicméně zůstane také jako alternativní možnost, která může být výhodnější pro rodiče s nadprůměrnými příjmy.

Toto ale není jediné prorodinné opatření, které naplňuje ten prorodinný princip, těch opatření je tam víc. Například od roku 2027 se manželé nebo partneři budou moci rozhodnout, že si rozdělí dosažené vyměřovací základy napůl. A prodlužuje se také lhůta pro obnovu nároku na vdovský či vdovecký důchod a tak podobně.

Třetí princip. Třetí princip je to, že se zvyšuje garantovaná výše důchodu. Minimální důchod bude nově pro všechny ve výši dvacet procent průměrné mzdy, což je výhodné pro osoby s nejnižšími příjmy nebo s krátkou dobou sociálního pojištění, tedy pro všechny, kteří jsou v tom systému nejzranitelnější. Podle odhadu by to mělo být tak, že na tuto novou minimální výši, tedy dvacet procent průměrné mzdy, naroste důchod zhruba 35 000 lidí.

Čtvrtý princip se zabývá předčasnými důchody. My zpřísňujeme předčasné odchody do penze, protože ty jsou mimořádně náročné, nákladné a jsou pro společnost velmi nevýhodné. Do předčasného důchodu bude moci tedy podle této důchodové reformy nově odejít pouze ten, kdo se o tři roky přiblížil aktuální standardní hranici odchodu do důchodu. Dosud to bylo, tady ta lhůta byla pět let.

Zároveň ale jdeme vstříc těm nejnáročnějším profesím, kde ten dřívější odchod dává smysl a kde by bylo velmi obtížné prodlužovat věk do důchodu nebo udržet tu stávající hranici odchodu. Tedy lidé, kteří jsou v práci vystaveni konkrétním rizikům: celková fyzická zátěž, vibrace, zátěž teplem, zátěž chladem – všichni tito lidé mohou počítat s dřívějším odchodem do důchodu.

A poslední základní princip, který tu zmíním, tedy ten pátý je, že odměňujeme a podporujeme všechny zodpovědné a odměňujeme a podporujeme ty, kteří chtějí udělat nebo dělají něco navíc. To se třeba, myslím, tady dobrým příkladem jsou pracující senioři, kteří budou nově platit o 6,5 procentního bodu nižší pojistné, což je odmění za to, že se rozhodli v práci vydržet o něco déle. A to je velice důležité zvlášť v době, kdy zaměstnavatelé mají nouzi o kvalitní zaměstnance.

Ale se zvýhodněním mohou počítat i jiné skupiny, například se zvýhodněním mohou počítat i úspěšní, úspěšní absolventi doktorského studia, protože doktorským studentům, těm, kteří absolvovali úspěšně, se bude studium započítávat jako náhradní doba pojištění.

Tak toto byly nejdůležitější principy důchodové reformy, které přinášejí jistotu lidem a budou znamenat také udržitelnost celého systému.

Dovolte mi, abych na závěr tohoto přehledu uvedl dva údaje, které považuji za klíčové. Dobře totiž ilustrují, ukazují to, jak ta opatření budou fungovat v praxi, a také dokazují, že ten náš systém je opravdu všeobecně výhodný.

Tím prvním je odhadovaná výše průměrného důchodu, která dnes – už jsem to číslo tady říkal, na které můžeme být určitě hrdí – činí 20 700 korun. Jenom pro kontext, abychom si to uvědomili v nějaké časové řadě, tak je to o 5 000 víc, než to bylo před třemi lety, a o 8 000 víc, než byl průměrný důchod před šesti lety, tedy 20 700 korun.

V roce 2035 podle této důchodové reformy, pokud úspěšně proběhne, se průměrná výše důchodu zvýší standardně o 10 000 korun, tedy z dnešních 20 700 korun na odhadovaných 30 700 korun. To je jasný důkaz toho, že navyšování a valorizace budou pokračovat, nedojde k žádné stagnaci důchodů a nikdo nepřijde o to, na co má nárok.

Teď to druhé číslo. I přes pokračující navyšování důchodů tak, jak jsem o něm teď mluvil, se nám podaří dramaticky snížit schodek důchodového rozpočtu. Pokud by žádná důchodová reforma neproběhla, tak by se schodek v roce 2050 dostal na úroveň pěti procent HDP, to znamená 350 miliard korun, jak už jsem to tady zmínil. S reformou to bude pětkrát méně. S touto reformou dokážeme, že v roce 2050 bude tento deficit jedno procento HDP, tedy 70 miliard korun.

Dámy a pánové, tato dvě čísla, tedy pokračování růstu a garantovaného navyšování důchodů o 10 000 za deset let a zároveň snížení deficitu z pěti procent na jedno procento HDP v kostce, ukazují, že český sociální systém můžeme a dokážeme zachránit, že to řešení má a že jsme s ním přišli.

Tím se dostávám k jedné důležité poznámce, kdo z nás o takovou záchranu sociálního systému stojí, kdo je pro ni schopen něco udělat a komu je to naopak jedno nebo se řídí heslem čím hůř pro republiku, tím lépe pro mě. Já jsem na začátku mluvil o tom, že nepotřebujeme žádné složité analýzy, abychom viděli, že sociální odvody vybrané od klesajícího počtu lidí nedokážou zaplatit důchody pro vzrůstající počet seniorů. To jsou jasná čísla a stojím si i za tím, že jsou každému jasná. Jsem přesvědčen, že u nás nejsou lidé, kteří by tento zjevný problém neviděli. Jsou tu jenom lidé mezi námi, kteří ho nechtějí vidět, a když je vyzveme k tomu, aby předložili vlastní verzi reformy, tak mlčí.

Prosím, ujasněme si znovu jednu základní věc. Nechci nikoho nutit, aby bez výhrad přijal řešení, se kterým přichází naše vláda, v žádném případě. Dobře víte, že jsem vždycky prosazoval, aby se politické síly u těchto zásadních věcí snažily najít kompromis, a věřím, že to tady platí beze zbytku. Platí to u témat, jako je sociální politika, platí to u témat, jako je zahraničněpolitická orientace, strategické národní priority. Prostě by to mělo platit u všeho, co má překonat, přetrvat přes několik volebních období, aby to přineslo dobré výsledky. Takovéto věci prostě nemůžeme měnit každé čtyři roky. Ale kompromis může vzniknout jenom tehdy, když o něj mají různé strany zájem. Pokud se nedokážeme shodnout ani na tom, že je tento problém potřeba řešit, tak jak potom máme dospět k tomu samotnému řešení?

Dámy a pánové, naším úkolem a naší společnou zodpovědností je představit reformy, které dají budoucím generacím českých zaměstnanců jistotu důstojné penze, a ideálně se společně shodnout na základu pro další fáze reforem, které by měly penzijní systém ještě více zefektivnit a personalizovat. To, co naopak dělat nesmíme, nikdo z nás, je jakýmkoliv způsobem občanům České republiky naznačovat, že se tím nemusí trápit, že řešení pár let počká, že jsme to zatím zvládli. To si myslím, že by bylo sdělení, které by bylo mimořádně krátkozraké a mimořádně nebezpečné.

Tyto problémy, o kterých jsem tu mluvil a které jsou naprosto evidentní, nezmizí samy od sebe, nevyřeší se tím, že je budeme ignorovat. Ty problémy tu budou dál a stejně se budou muset vyřešit, ale každý odklad – vidíme to už teď – každý rok, kdy je neřešíme, to jenom celé prodražuje a komplikuje.

Dámy a pánové, těch posledních několik měsíců nebylo z tohoto hlediska opravdu šťastných. Věřím, že jsme dělali všechno pro to, abychom našli kompromis, na kterém by se shodla většina relevantních politických stran v České republice. O jednání se opakovaně pokoušel pan vicepremiér Marian Jurečka, inicioval je i prezident republiky. Myslím, že byla šance najít alespoň na něčem shodu. Možná se mýlím, možná jsme to byli my, kdo někde udělal chybu, protože ta skutečnost je taková, že shodu všech relevantních politických stran se nám zatím najít nepodařilo.

Proto se na vás obracím, na vás všechny, i jménem budoucích generací, i jménem těch, kteří dnes přispívají na důchody pro svoje rodiče a prarodiče a právem očekávají, že se k nim společnost za dvacet či třicet let neobrátí zády. Obracím se na vás jménem všech těchto lidí, abychom tyto problémy překonali a abychom se věcně a konstruktivně soustředili na to, co je podstatné pro naši společnost.

Upřímně řečeno, za 25 let si málokdo vzpomene, kdo byl v roce 2024 předseda české vlády nebo kdo byl předseda opozice. Ale každý za těch 25 let bude citlivě vnímat, jestli má, nebo nemá důchod, jestli má na to stát dost peněz a jestli je česká společnost nadále schopna udržet mezigenerační solidaritu. To bude to, co bude lidi za 25 let zajímat. Prosím, abychom to měli na paměti. Prosím, mysleme trochu méně na sebe a trochu více na ně.

Reforma penzí už bohužel nemůže čekat. Musíme udělat první kroky. Ta opatření, která dnes představujeme, určitě nejsou dokonalá a dají se vylepšit. Nebráníme se tomu. Ale dohromady představují funkční řešení, s nímž můžeme společně dál pracovat. Řešení, které významně pomůže udržitelnosti státního rozpočtu, dá lidem nesrovnatelně větší jistoty, než mají dnes, a přitom zachová postupné zvyšování důchodů. Řešení, které občanům a občankám České republiky garantuje důstojnou předvídatelnou penzi po čtvrtinu jejich života. Řešení, které podporuje odpovědné a pracovité, odměňuje rodiny či pracující seniory, počítá s dopady náročných profesí na lidské zdraví či vlivem rodinného života na profesní kariéru. Také řešení, které je možné v budoucnu velmi snadno rozvinout, doplnit o další nástroje, pokud k tomu bude politická vůle.

Proto vás, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, žádám, abyste zvážili podporu dnes představované důchodové reformy, která České republice přinese větší stabilitu a klidnější udržitelnou budoucnost. Děkuji vám.

Petr Fiala, předseda vlády