Prezentace předsedy vlády ČR Mirka Topolánka na konferenci "Zavedení eura v ČR" 2.11.2007

Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, já jsem si nenechal ujít příležitost, abych se nepokusil vstoupit do diskuze o zavedení eura. Já jsem pojal ten svůj příspěvek ne jako, řekl bych, skládání účtů vlády, ale spíše, protože každá má informace může mít kurzotvorný, nebo já nevím, vliv na měnu, tak spíše jako kladení otázek. Spíše jako položení na stůl všech aspektů, na které si musíme odpovědět hodnověrně, abychom mohli na závěr učinit politické rozhodnutí o zavedení eura v ČR, protože ono to nakonec je politické rozhodnutí.

Připravil jsem si do úvodu z několika zemí, nebo několik pohledů, jak k tomu přistupují ti ostatní. Známe Brownovy testy, které Gordon Brown před volbami v Británii položil na stůl, které nakonec vedly při diskuzi o zavedení eura paradoxně spíše k tomu, že se euro nebo akceptace eura v Británii oddálila než přiblížila. Nás by tam kromě bodu – dopad na britský finanční průmysl, který se týká city a který se netýká České republiky, ty všechny ostatní otázky měly zajímat, mají korelaci s naší realitou, s naší současností a je to britský příklad, jak přistupují k té diskuzi. Já si myslím, že velmi zajímavá jsou kritéria Mandelova, Robert Mandel – nositel Nobelovy ceny a jeden z lidí, kteří začali popisovat problematiku optimálních měnových zón a já už se k tomu nebudu vracet, chci jenom říci, že když se podíváme na ta kritéria, to je otázky zahraničního obchodu, otázky fixního nebo flexibilního měnového kurzu, otázky optimální měnové zóny, tak právě Robert Mandel je určitou inspirací pro naše kritéria, pro naší diskuzi a pro naší ekonomickou současnost.

Já jsem si připravil, samozřejmě, známá Klausova česko-lipská kritéria. Václav Klaus definoval ta kritéria velmi obecně a velmi jednoduše jako základní kritéria a těm se budu přeci jenom věnovat chviličku déle. První otázka, na kterou si musíme odpovědět, je stávající úspěšnost měnové unie. To znamená, prospívá-li společná měna těm zemím, které do měnové unie vstoupily, nebo jestli neprospívá, jestli je zárukou měnové a fiskální stability, jestli se stala zárukou rychlejšího ekonomického růstu, jestli existuje měnová unie jako optimální měnová oblast, jestli členské země dodržují vlastní pravidla, která si stanovila maastrichtskými konvergenčními kritérii. Václav Klaus odpovídá na tyto otázky většinou „ne, nikoliv“ a ukážeme si potom na několika grafech, proč se v dané chvíli a v dané situaci nemýlí.

Ta druhá otázka se týká, nebo ta definuje, konvergenci české ekonomiky ekonomice měnové unie a klade ji Václav Klaus někdy složitě, jestli existuje dostatečná konvergence a tady víme, že, a budeme se tím zabývat dále, že se to netýká pouze nominální konvergence těch pěti maastrichtských kritérií, ale že mluví především o reálné konvergenci, to znamená trhu, ceny, mzdy, důchodu, produktivity. Václav Klaus u té druhé otázky odpovídá „ta reálná konvergence je vyšší, než tušíme“ a on to samotné nevidí jako zásadní problém.

A třetí otázka, kterou si klade celkem logicky Václav Klaus je - Chceme měnovou integraci tlačit, chceme měnovou integrací tlačit další integraci? To znamená politickou integraci a, samozřejmě, existuje množství literatury, která jasně říká, že zavedení eura měnová unie byla v první fázi výsostně politický projev, celá řada zemí neplnila vlastní kritéria, která si stanovila při vstupu, celá řada zemí je neplní dnes. To znamená i na tuto otázku je nutné si odpovědět.

Na tu první otázku Václava Klause existuje celá řada grafů, já mám pocit, že používám grafy, nemám to tam napsáno, za to se omlouvám, Petra Macha a Centra pro ekonomiku a politiku, a to je ta otázka, jestli v eurozóně po vstupu do měnové unie, nebo jestli v těch zemích rostlo HDP razantněji nebo nikoliv. A ta odpověď je zatím jednoznačná. Ty země, které zůstaly mimo, tak zatím rostou rychleji, než ty země, které vstoupily do měnové unie, kde tím zlomem je právě vstup do měnové unie a je třeba se ptát, proč k tomu tak došlo, jestli to má nějaký subjektivní nebo objektivní charakter, jestli je tam vliv exogenní nebo endogenní, atd. To si myslím, že je třeba opravdu velmi citlivě a velmi důsledně rozpitvat. Na otázku k inflaci si myslím, že je evidentní, že v roce 2002 došlo ke zlomu, kdy evropské země, které jsou dneska mimo eurozónu, s výší míry inflace, tu inflaci mají dnes nižší, než jsou země měnové unie. I to je podle mě otázka, na kterou je třeba si odpovědět.

Tady je výpočet hypotetické míry inflace v České republice jako člena Evropské měnové unie. To vychází, samozřejmě, z toho, že česká ekonomika je dramaticky otevřenou ekonomikou a s tím grafem také je třeba svést určitý souboj, popasovat se s tím faktem a pokusit se doložit, jaký vývoj by byl v případě vstupu České republiky, nebo v případě akceptace eura, protože my jsme v měnové unii.

Ta druhá otázka se týká reálné konvergence, na těchto grafech ukazována na průběhu ekonomického cyklu v posledních dvaceti letech a tady je evidentní, že některé země mají vyšší míru reálné konvergence danou ekonomickým cyklem, některé menší. Belgie a Francie téměř totožnou, Velká Británie a USA velmi podobnou, Německo a Francie, řekl bych, jdoucí stejným směrem, Velká Británie a Německo už není tak jednoduchá, ta reálná konvergence daná ekonomickým cyklem zdaleka není v té podobě jako mezi Belgií a Francií, mezi Německem a Rakouskem a na grafu USA – Německo je to možná ještě patrnější. A toto je graf Česko – Německo, to znamená i tady je třeba hovořit o tom, jestli ten trend, který není negativní, tam dochází, samozřejmě, k zplošťování toho grafu, jestli opravdu dochází postupně k reálné konvergenci či nikoliv. I to je otázka, na kterou je třeba si odpovědět.

Já jsem se pokusil, a budou o tom mluvit mí další kolegové, přeci jenom definovat z té aktualizované strategie, kterou jsme schválili v letošním roce nedávno, co musíme udělat pro to, abychom, řekl bych, kromě těch nominálních kritérií začali přibližovat tu českou ekonomiku i v plnění těch reálných konvergenčních kritérií. Já si myslím, že to je celkem jasné, není to nic nového, v oblasti plnění těch maastrichtských kritérií jdeme správným směrem, těžkopádně, ze slabým mandátem po některých změnách na výdajové straně rozpočtu, po snížení, řekl bych, té exponenciální křivky nárůstu mandatorních výdajů se nám podařilo zastavit tu expanzi, já sám můžu říci, že s tím nemusím být spokojen, ale je to maximum možného v dané chvíli. My jsme opravdu zastropovali a nevalorizujeme sociální dávky tím tempem, jak to bylo nastaveno v roce 2006. Samozřejmě se připravují ta, řekl bych, střednědobá opatření, která by mohla střednědobě stabilizovat výdajovou stranu, která by mohla to plnění maastrichtských kritérií z toho učinit střednědobou charakteristiku, nikoliv krátkodobé plnění bez výhledu, bez střednědobého období. A to je reforma důchodového systému a zdravotnictví.

To, co se týká toho dalšího, té reálné konvergence, tak, samozřejmě, na trhu práce, je to pořád ještě u Ústavního soudu ležící novela zákoníku práce, takže, čekáme až Ústavní soud rozhodne, abychom mohli předložit liberalizovaný zákoník práce, nikoliv jenom ty legislativně-technické změny, které jsou dnes v Poslanecké sněmovně. Samozřejmě, vidíte další možnosti, nový živnostenský zákon, musím říci, že velmi moderní a velmi liberální, potřebuji vaši podporu, abychom ho prosadili.

Podíváme se na ta kritéria, já je nechci popisovat. My ta kritéria horko těžko plníme, nebo s velkou rezervou. Jsou tam určitá rizika, budeme určitě plnit i deficit veřejných rozpočtů vůči HDP, protože se nám podařilo schválit ten velký balík a tam autonomní mechanismy nastavené těmi zákony způsobí při určité míře restrikce to, že se dostaneme někdy na konci funkčního období vlády na 2,3 % podle ESA 95 akruální metodiky Evropské unie. Nicméně, pořád tam není založena ta střednědobá jistota plnění, a proto bez reformních kroků toto je pouze okamžitý stav, jsou tam napsána i určitá rizika, například u podílu vládního dluhu na HDP my, samozřejmě, výrazně pokračujeme, nicméně, ta akcelerace nárůstu dluhu byla taková. Snad se nám podařilo v této chvíli tu akceleraci snížit, ta křivka bude degresivní nárůstu dluhu, a pak je diskuze v dalším funkčním období nové politické reprezentace o tom, co s tím zastropovaným státním dluhem udělá, zda-li ho bude relativně snižovat vůči růstu HDP, nebo ho začne splácet. Každá země žije s nějakým dluhem a je to spíše otázka na možnost obsluhy toho dluhu. Mně připadá 46,6 mld. Kč v příštím roce na obsluhu státního dluhu jako pro Českou republiku nepřijatelné číslo.

Ta reálná konvergence, to také neříkám nic nového, se týká, samozřejmě, sbližování postupného cenových hladin, kde se může projevit určitý růst služeb, růst cen služeb, možný inflační tlak, je to vyrovnávání kapitálové vybavenosti, je to zvyšování produktivity práce, je to snižování mezery ekonomické výkonnosti HDP na osobu v paritě kupní síly a je to sbližování úrovně mezd, respektive důchodu. Tady je základní otázka, zda po vstupu, nebo po akceptaci eura, k tomu sbližování dojde rychleji a nebo opravdu máme nejdříve dosáhnout jisté úrovně, a pak se rozhodnout akceptovat euro v plné, se všemi riziky. To si myslím, že je otázka odborná, je třeba se o ní bavit bez nějaké politické zaujatosti.

Tady jsem se snažil popsat, jaké jsou obecně uznávané výhody přijetí eura. To znamená, je to evidentně snížení rizika měnových a finančních turbulencí, omezení spekulací proti měně malé země, je to, samozřejmě, větší disciplína nebo tlak na domácí hospodářské politiky, nicméně, to by platilo jenom v případě, že by samotné staré země měnové unie samy dodržovaly, nebo měly tuto disciplínu, a samy dodržovaly kritéria. Je to, samozřejmě, stabilizace dlouhodobých úrokových sazeb, je to snížení rizikové prémie, transakčních nákladů, vyšší cenová transparentnost, mezinárodní srovnatelnost, vyšší bonita nebo hodnocení České republiky. Existují práce, které tvrdí, že speciálně Česká republika s vlivem na HDP bude profitovat z přijetí eura podstatně méně než některé méně rozvinuté země, hovoří se o 2, 3, maximálně 3 desetiny procenta HDP. Což, samozřejmě, trochu devalvuje výhody z toho ekonomického okamžitého pohledu.

Nevýhody, samozřejmě, a teď nechci diskutovat na téma, o jakou míru svrchovanosti přijde Česká republika ztrátou měnové politiky, ale je to, samozřejmě, ztráta měnové politiky a speciálně u rychle rostoucích ekonomik, jako je Česká republika, to znamená jisté riziko. Vstup do měnové unie může znamenat, samozřejmě, jinou potřebu rychle rostoucích zemí s inflačním tlakem na apreciaci, depreciaci, eura, než mají země s nižší výkonností nebo s nižším růstem HDP, a to si myslím, že samozřejmě, je to vidět na oddělení Slovenska a české měny, která prospěla Slovensku i České republice. Neadekvátní měnové podmínky, možná asymetrie měnové transmise a kompenzovaná ztráta ražebného, to jsou, myslím, ty hlavní v odborné literatuře popisované nevýhody. Já musím říci, že z pohledu České republiky je největší riziko to, co zažívali v poslední době Slováci a mohu vás ubezpečit, že to s nimi konzultuji, i s levicovou vládou, denně, nebo velmi často. Byla to podle mě vysoká cena, pobyt v ERM2, fixace slovenské koruny k euru při růstu kolem 9 % byla neuvěřitelnou komplikací, nicméně, náklady na samotný vstup nebo přijetí eura jsou takové, že nikdo na Slovensku nekoketuje s myšlenkou z ERM2 ukončit, vystoupit a euro neakceptovat, ale jenom uvidíme při dalších jednáních, jestli Evropská komise a evropské země měnové unie budou akceptovat Slovensko, protože příklad Litvy je varující.

My, samozřejmě, víme, a to se tady snažím popsat, že to jsou ta dvě, já bych řekl, nominální a reálná konvergence, nominální, reálné plnění konvergenčních kritérií, které by mělo motivovat českou reprezentaci k rozhodnutí o zapojení do ERM2 systému přechodu na fixní kurz. Já někdy při tlaku podnikatelských subjektů na přijetí eura si promítám jejich exportní situaci, jejich obavy z posilující koruny, ale připadá mně umělá fixace koruny vůči euru jako těžká daň za to, že se jim zafixuje koruna na nějakou dobu a oni v té dané době budou exportovat lépe při zvyšující se výkonnosti české ekonomiky a přirozeném posilování české koruny vůči euru, připadá mně to jako velká cena.

Proč jsou čeští občané vlažní? Já bych neřekl, že to je chyba politiků, nebo že to je chyba těch, kteří vyvolávají normální přirozenou diskuzi, nicméně, je třeba říci, že přechodem na řízený floating z fixního kurzu česká ekonomika, i díky centrální bance, vykazuje nadprůměrnou míru stability, vykazuje v rámci OECD druhý nejvyšší růst, česká koruna je tvrdá měna, česká koruna permanentně posiluje, Češi začali věřit koruně, Češi spoří a věří koruně, proto jsou velmi skeptičtí k jakékoliv změně, proto jsou skeptičtí vůči někdy iracionálním, někdy racionálním, rizikům znehodnocení úspor. Takže to, že Češi se staví k přijetí eura vlažně, má naprosto racionální a někdy mírně iracionální důvody v tom, že koruna je silnou měnou, permanentně posiluje, zhodnocuje jejich pozici, víceméně zhodnocuje úspory.

Další aspekt, který musíme při tom zvažování o přijetí eura vzít v patrnost, je neochota Centrální banky a možná, jestli o tom bude mít odvahu mluvit guvernér Tůma v tom dalším bloku, tak se to možná dozvíme. Evropská centrální banka nejeví ochotu rozšiřovat se o další země a hlavně nejeví ochotu rozšiřovat ten board, tu radu Centrální banky o další země a další reprezentanty, protože představa, že rychle rostoucí ekonomiky nových zemí Evropské unie budou ovlivňovat měnovou politiku Evropské měnové unie více nebo významně proti těm ekonomikám, jako je německá a francouzská, je děsí. Oni nespěchají na to, abychom spolu s nimi spolurozhodovali o kurzovém měnovém vývoji.

Přeci jenom jsem si dovolil tady nastínit další aspekt, který se musí zvažovat, a to je právní. Z právního hlediska my tím, že jsme akceptovali přístupovou smlouvu, která prošla dokonce referendem, tak jsme se stali členy měnové unie a po splnění konvergenčních kritérií, nejenom že přijmout euro můžeme, ale fakticky musíme. To je třeba k těm diskuzím přidat. Ten švédský model země, která má podobnou charakteristiku a která stabilně v referendu rozhoduje o tom, že euro nechce a nevstupuje do systému ERM2, a tím fakticky neplní jedno konvergenční kritérium, je možný, z hlediska Evropské komise vůči Švédsku je tolerovaný, nicméně není právním stavem.

To znamená, já si nemyslím, že můžeme oddalovat přijetí eura neplněním konvergenčních kritérií, to jsou naše domácí úkoly a v našem vlastním zájmu musíme dělat reformy, které „by the way“ tím plníme i konvergenční kritéria, ale hlavně řešíme naše vlastní vnitřní ekonomické a strukturální problémy. Neúčast v ERM2 je ten model, který bychom mohli po švédském vzoru absolvovat, nicméně, a to je ta poslední odrážka, i slovenský příklad ukazuje, že náklady na akceptaci eura jsou takové, že oddalovat nebo ukončovat členství v ERM2 je opravdu zlotřilé. Takže, je to poměrně velmi i právně složité a je třeba to, jako jeden z aspektů, vzít do diskuze.

Tak, a já jsem si na závěr připravil. Všichni chtějí znát termín, nevím, jestli tady už sedí Bohuslav Sobotka, ale já myslím, že potřetí absolvovat stejný morální hazard, jako jsme absolvovali při stanovení termínu 2009, potom 2010, to si podle mě zodpovědný politik nevezme na odpovědnost. Já kdybych o tom chtěl žertovat, tak bych řekl, že termín, který já stanovím je 2020. Ne proto, že bych ho uměl garantovat, ale v tom roce jdu do důchodu a nebudu mít žádnou politickou odpovědnost. Zodpovědný politik neumí, bez zodpovězení těch otázek, které jsem prezentoval, dát přesné datum vstupu nebo akceptace eura Českou republikou. To si myslím, že si to můžeme přát, můžeme o tom žertovat, ale to je neopomenutelný fakt.

A přeci jenom na závěr, protože jsem se snažil, aby ta moje prezentace byla nepolitická, tak přeci jenom na závěr určitý politický aspekt na téma, kdo oddaluje přijetí eura. To určitě není vláda, určitě to není tato vláda, určitě to není Mirek Topolánek a není to ani ODS. Je třeba si říci, že svým způsobem, a to zase berte odlehčeně, oddalujete přijetí eura vy sami, protože vlastním úspěchem a exportním úspěchem zhodnocujete českou korunu natolik, že fakticky to přijetí eura oddalujete, ale to je žert. Ale největším problémem je to, jakým způsobem se postaví stávající politická reprezentace k těm reformním krokům, o kterých jsem hovořil. Až tu budete mít Bohuslava Sobotku, tak se ho zeptejte – „Vážený pane poslanče, budete hlasovat pro liberalizovaný zákoník práce? Vážený pane poslanče, budete hlasovat pro nový živnostenský zákon? Vážený pane poslanče, budete hlasovat pro důchodovou reformu, první etapu a pro zdravotní reformu? Pokud ne, tak nám ani nic neříkejte.“ Protože bez těchto kroků, to všechno, co jsem tady kladl jako otázky, zůstává neodpovězeno. A je velmi neodpovědné jakékoliv přesné datum stanovovat.

Já vám děkuji za pozornost a doufám, že v těch dalších přednáškách se alespoň částečně dočkáte odpovědi na některé mnou položené otázky.