Rejstřík předsedů vlád
10. 3. 20190:00
Karel Kramář
funkční období:
14. 11. 1918 - 8. 7. 1919
* 27. 12. 1860 Vysoké n. Jizerou
† 26. 5. 1937 Praha
Po absolutoriu práv na universitě v Praze studoval národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži. Původně se chtěl věnovat akademické dráze a připravoval se na habilitaci (spis Papiergeld in Oesterreich seit 1848, 1886). 1889 založil spolu s T. G. Masarykem a J. Kaizlem realistické hnutí. 1890 vstoupil do mladočeské strany, 1891 za ni zvolen poslancem říšské rady a na začátku 20. století se stal jejím uznávaným vůdcem. Před 1. světovou válkou hlavní představitel a obhájce tzv. pozitivní politiky, odmítající český státoprávní radikalismus a směřující k pozvolnému posilování hospodářských, politických a kulturních pozic českého národa i ostatních slovanských národů rakousko uherské monarchie. Organizátor všeslovanských sjezdů v Praze (1908) a v Sofii (1910), tvůrce koncepce novoslovanství, v jejímž duchu usiloval o rovnoprávnou spolupráci všech Slovanů, o smíření rozporů mezi Rusy a Poláky, Srby a Bulhary i o zahraničně politické sblížení Ruska a Rakousko-Uherska. Po vypuknutí 1. světové války stál u zrodu domácího odboje; v květnu 1915 zatčen a v červnu 1916 odsouzen za velezradu k trestu smrti, v lednu 1917 mu byl trest zmírněn na 20 let žaláře; v červenci 1917 zcela amnestován a znovu se zapojil do politického života. 1918 předseda Národního výboru čs., od listopadu 1918 do července 1919 předseda první československé vlády. 1919 vedoucí čs. delegace na pařížské mírové konferenci. Zdůrazňoval osudové důsledky ruské Říjnové revoluce pro celý svět a v průběhu mírových jednáni naléhal, aby vítězné mocnosti mobilizovaly ve vlastním zájmu všechny síly k obnově demokracie v Rusku. Vítězství a konsolidace bolševického režimu definitivně pohřbily jeho vizi demokratické ruské velmoci, jež by byla oporou menších slovanských států včetně ČSR a jejich záštitou před eventuální recidivou německé agrese. Kriticky se stavěl k jednostranné orientaci čs. zahraniční politiky, zejména k přeceňování významu Společnosti národů. Ve vnitřní politice obhajoval koncepci ČSR jako národního státu čs. národa, oponující Masarykově koncepci státu národnostního. 1918-1919 předseda Č. státoprávní demokracie, 1919-1934 Čs. národní demokracie a od 1934 Národního sjednocení. 1918-1920 člen Revolučního NS, od 1919 poslanec NS. Vůdčí představitel pravicového liberálně nacionalistického tábora v meziválečné ČSR, nejautoritativnější odpůrce polititiky skupiny "Hradu", zejména E. Beneše. Autor řady studií a spisů právně historických (České státní právo, 1896), národohospodářských a politických (Les parties politiques eC la situation parlementaire en Autriche, 1889; Dějiny české politiky od roku 1879, 1909; Ruská krise, 1921; Na obranu slovanské politiky, 1926; Čs. stát a Slovanstvo, 1927); napsal též několik kapitol pro encyklopedické dílo Česká politika (1905-1914). Posmrtně 1938 vydány fragmenty jeho Paměti, dovedené do 1893.