Projev předsedy vlády ČR Mirka Topolánka k zahájení akademického roku 2007/2008 v Betlémské kapli 3. října 2007

Vážené dámy a pánové, páni rektoři, vzácní hosté,

nečekejte ode mě, že budu chválit vládní školskou politiku, či obecně stav českých univerzit. Nebude to zdaleka deset minut. A nepůjde o chvalozpěv, ale spíš o pojmenování problémů.

S pozitivním sdělením se vypořádám rychle. České univerzity poskytují slušnou úroveň teoretických znalostí rostoucímu počtu studentů. A vláda i v úsporném rozpočtu našla peníze pro financování škol a na růst prostředků na výzkum o vývoj.

Jaké jsou deficity českého vysokého školství? Ty hlavní jsou dva a my je známe: malý počet studentů a špičkových pracovišť. Vzdělání v Česku je pořád poměrně exkluzivní záležitostí, praktické výsledky ale exkluzivní nejsou.

Myslím, že je jasné, co potřebujeme: otevřít uzavřený školský systém oběma směry. Směrem dolů rozšířit počty bakalářských programů a umožnit zisk vysokoškolského titulu každému, kdo na to má.

Směrem vzhůru musíme nastavit takové motivační mechanismy, aby dotace, peníze, zdroje šly přednostně na financování špičkových škol, do center excelence.

Možná teď namítnete, že vysoké školy trápí ještě třetí problém, a to je nedostatek peněz. Schválně jsem ho nechal až na konec. Jsem naopak přesvědčen, že tu nejde o příčinu potíží, ale naopak o důsledek špatně fungujícího systému, jak jsem ho popsal.

Proč u nás nemůže studovat každý, kdo chce? Proč máme málo pracovišť světové úrovně? Důvod je jasný. I ve vzdělávání funguje trh. Chybí sepjetí teorie a praxe. A proto také chybějí finance.

Možnosti státního rozpočtu budou vždy nedostatečné. Stejně je to ve Velké Británii, Švédku, Holandsku. Potřebujeme proto daleko více soukromých zdrojů.

Za prvé potřebujeme školné. Součástí Programového prohlášení vlády je teze, která nám ukládá širokou diskuzi o platbách. Musíme ji vést s vámi se všemi. Měla by vyústit nejen k přílivu peněz a zkvalitnění výuky, ale také k zpřístupnění studia dětem ze sociálně slabších vrstev. Těm, kteří na tzv. bezplatné české vzdělání nedosáhnou.

Za druhé potřebujeme motivovat firmy, aby více investovaly do vzdělání a vědy. A to jak daňově, tak nabídkou technologických center, v nichž se spojí univerzity, výzkumné ústavy a soukromé podniky.

Vláda na rozdíl od svých předchůdkyň na vzdělání nešetří, ale má rozpočet tak omezený, jak omezené jsou zdroje. Prosadili jsme u Evropské komise tři operační programy: Lidské zdroje a zaměstnanost, Vzdělávání pro konkurenceschopnost a Praha Adaptabilita.

Ale to je jen pasivní část řešení. Aktivní řešení je ve změně systému. Ve vytváření podmínek pro tržní ocenění vzdělání a příliv soukromých zdrojů. V nastavení tvrdých kritérií úspěšnosti, jimiž jsou počty citací, respektive počty patentů a nových technologií zavedených do praxe.

A právě u slova praxe bych skončil. Teprve praxe je měřítkem úspěchu. Filosof Seneca řekl: „Neučíme se pro školu, ale pro život“. Tak se učme pozorně a poctivě.